Historická fakta

Historie naší obce spadá do daleké minulosti, avšak první záznam o Svinařově je až z roku 1328. V něm se uvádí, že od Bořity z Ředhoště koupil ves Svinařov vyšehradský kanovník Erik. To znamená, že Svinařov patřil k tzv. vyšehradské kapitule. Tato skutečnost se stala o více než šest století později podkladem pro znak obce.

 Je však pravděpodobné, že ves Svinařov vznikla mnohem dříve. Archeologické výzkumy v nedalekém Libušíně prokázaly vznik libušínské osady již v 6. – 7. století n. l. Na konci 9. století bylo na libušínské ostrožně vybudováno hradiště, které plnilo funkci strategicky důležitého opěrného bodu na pomezí bývalého českého a luckého kmenového území. Později ztratilo hradiště svůj vojensko strategický význam. Na krátkou dobu pak bylo využito ještě na počátku 11. století, kdy plnilo svůj účel při obraně Prahy před polskými vojsky Boleslava Chrabrého. Tehdejší přemyslovský stát pak už neměl vnitřního nepřítele a opevněné hradiště u Libušína bylo opuštěno.

Svinařov a také Vinařice, se nacházely v bezprostředním zázemí Libušína. Jejich jména ukazují snad na určitou specializaci v chovu dobytka ve Svinařově v rámci knížecí hospodářské organizace raného středověku, a možná na pěstování vinné révy na slunných stráních údolí Svatojiřského a Libušínského potoka ve Vinařících. Vzhledem k tomu, že Libušínské hradiště plnilo svoji funkci obrannou, dá se přepokládat, že Svinařov svým zemědělským a chovatelským zaměřením měl pro Libušín funkci hospodářskou.

 Pro tvářnost venkovských sídlišť raného středověku byla typická drobná feudální sídla – tvrze. Ve Svinařově byla tvrz vystavěna kolem roku 1330. Vlastník Svinařova – – Vyšehradská kapitula potom obec pronajímala až do doby vlády krále Václava IV., kdy ves prodala. V následujících letech Svinařov ještě několikrát změnil majitele, až přešel do majetku smečenských Martiniců. Martinicové vlastnili Svinařov až do poloviny 19. století.

 Rod Martiniců se připomíná roku 1416 jménem prvého známého člena rodu – Markvarta, v té době ještě bezvýznamného zemana na tvrzi Smečně. Ale již jeho syn Bořita proniká mezi dvorskou šlechtu jako dvorní maršálek krále Ladislava a pak i krále Jiřího a královny Johanky. Účastní se poselstva na francouzský dvůr roku 1454 i slavné cesty po západní Evropě „až na konec světa“ pana Lva z Rožmitála a zahajuje tak nevídanou kariéru rodu, který až do svého vymření v mužské linii roku 1789 patřil mezi nejpřednější v zemi, současně se však zapsal svou tvrdou vládou negativně do historie našeho kraje i paměti jeho obyvatel.

 Erb Bořity z Martinic

Panství Martiniců, později Clam-Martiniců, jehož součástí bylo od roku 1638 i město a panství Slaný, představovalo po celou dobu feudalismu nejrozsáhlejší majetkový komplex na území dnešního Kladenska.

 Do roku 1885 byl Svinařov osadou a v rámci martinického panství patřil pod správu Libušína. Samostatnou obcí se stal v roce 1885.

Obyvatelstvo Svinařova se po staletí zabývalo zemědělstvím, chovem dobytka a drobnou řemeslnou výrobou. Až druhá polovina 19. století přinesla obci velký rozmach. Souvisel s nálezem a těžbou uhlí na Kladensku a vznikem kladenských hutí.

 První doklady o těžbě uhlí v širší oblasti středních Čech jsou již z roku 1463, avšak teprve 70. léta 18. století jsou považována v historii dolování na Kladensku za významný mezník. Objevy poblíž Vrapic v tehdejším buštěhradském panství, znamenaly v roce 1772 a zejména 1775 nález bohatých slojí uhlí, které zde vystupovalo na povrch. Z počátku byly zakládány je krátké štoly a mělké šachtice, avšak velká poptávka po uhlí i výnosnost jeho těžby přivedla na Kladensko osobnosti, které přinesly kapitál, potřebný pro zajištění dolování ve větších hloubkách, technické novinky i odbornou a podnikatelskou zdatnost. Byli to především Václav Černý, Václav Novotný, Jan Váňa, později Vojtěch Lanna a bratři Kleinové, kteří ke stále se rozvíjející těžbě uhlí přidali druhé základní průmyslové odvětví Kladenska – železářství. Kladno i Kladensko se překotně rozvíjelo. Nově otevírané šachty a vznikající hutě potřebovaly nové pracovníky a ti přicházeli ze všech koutů země. Usazovali se nejen v samotném Kladně, ale i v širokém okolí. Průmyslová revoluce, jak se období od 1. poloviny 19. století také říká, zasáhla přirozeně také Svinařov. Řada obyvatel nacházela zaměstnání v dolech a hutích, avšak i ti, kteří zůstali u svých hospodářství nebo řemesel, měli o odbyt svých produktů a výrobků postaráno. Poloha Svinařova byla příhodná i pro nové obyvatele a tak se obec začala rozrůstat.

 V průběhu 11-ti let od roku 1885 do roku 1896 bylo ve Svinařově postaveno 63 nových domů a počet obyvatel stoupl na 1000. V roce 1894 byla vybudována silnice, spojující Libušín – Svinařov a Smečno. Nárůst obyvatel byl provázen i rozvojem společenského dění. Vznikl hasičský sbor, DTJ, Obecní klub velocipedistů a fotbalový klub SK Svinařov. Spolky měly výrazný vliv na společenský a kulturní život v obci. Konaly se různé oslavy, průvody, divadelní představení, sportovní akce a oblíbené taneční zábavy. Na většině akcí zpravidla vyhrávaly proslavené hornické kapely. V průběhu první světové války padlo nebo zemřelo na následky válečných útrap celkem 26 svinařovských občanů. V legiích bojovalo 10 našich občanů.

 Cihelna Karla Hory – 1914

Vagónová kolonie ve Svinařově

 Okrskové cvičení hasičů v roce 1921

 Pozvánka na bál Baráčníků

Květen 1945

Památník obětem I.světové války 

 

Další vývoj naší obce je patrný z následujícího přehledu:

  • Rok 1922 – přes Svinařov je vedena autobusová linka Slaný – Kladno.
  • Rok 1924 – obec má vlastní hřbitov.
  • Rok 1925 – zaveden telefon na obecní úřad.
  • Rok 1930 – ustavena TJ Sokol a Obec baráčníků.
  • V letech 1940 – 1941 byl postaven obecní dům, do kterého se přestěhovala úřadovna, knihovna a požární zbrojnice.
  • V poválečné době nastal odliv obyvatel do pohraničí. Další obyvatelé se stěhují do nových sídlišť na Kladně.
  • V letech 1977 – 1978 byl vybudován vodovod.
  • V roce 1998 byl do všech domů zaveden telefon.
  • V roce 1999 byla obec plynofikována.